Objevte ČR

 

Fakta o ČR

 

Kulturní fakta

9. a 10. stol – období christianizace

Prostřednictvím misií (nejdříve irsko-skotské, anglosaské, poté byzantské, nakonec pasovské, salcburské a řezenského biskupství) se do Čech importovala křesťanská bohoslužba a s ní chorální zpěv. Chorál se zpíval při každodenních liturgiích. Mimo kostel zazníval při významných procesích, pohřbech, při nastolení knížat, tj.obřadech, které posvěcoval klérus.

11. a 12. století

V tomto období nacházíme již mnohem širší základnu pro provozování liturgického zpěvu . Žáci škol obohatili chrámový zpěv o sopránové a altové hlasy . Základ repertoáru tvořily zpěvy cizí provenience, kolující po celé Evropě. Objevila se však i originální tvorba.

Od počátku 11. stol. je doložena tvorba duchovních her . Se svatováclavským kultem souvisela i rostoucí popularita duchovní písně „Svatý Václave“. Podobnou úlohu hrála ještě starší píseň (poč. 11. stol.) „Hospodine, pomiluj ny“.

Hudba za vlády Karla IV.

Od poloviny 13. stol. se dovídáme o chrámových zpěvácích – školených a placených specialistech. Repertoáru liturgické i mimoliturgické duchovní hudby rychle přibývalo díky nepřetržitým stykům s okolním světem a vlastní domácí tvorbě.

První autoři zpěvů, kteří vystoupili z anonymity, byli arcibiskup Jan z Jenštejna a dominikán Domaslav. V té době se Češi seznámili s polyfonií (vícehlas, vliv Francie). Začala vznikat anonymní polyfonní tvorba, jež nesla charakteristické středoevropské rysy. 

Pro kulturu měst byly vedle kostelů obzvlášť důležité školy . Studenti museli zvládnout sedmero svobodných umění, k nimž patřila i nauka o hudbě a umění – múzika. Veršované traktáty o hudbě, používané ke studiu, obsahovaly výklad notového zápisu a popisy hlavních forem tehdejší polyfonie.

Ve 2. polovině 14. století, po založení Karlovy univerzity, již patřily Čechy k nejvýznamnějším ohniskům hudební kultury , odkud se nová tvorba šířila do okolních zemí.

Reformace, doba husitská a pohusitská

Úbytek obyvatelstva zapříčiněný epidemiemi a válkami a s nimi související ekonomické zchudnutí země (které se začalo vyrovnávat až v epoše jagellonské) znamenaly omezení hudebního dění alespoň do konce 15. stol. Ještě horší bylo, že se země dostala do značné kulturní izolace .

Rozvoj dvorských kapel , které byly hlavním nositelem vývoje evropské polyfonie 15. a 16. stol., byl na čas zbržděn.

Nejdůležitějším žánrem doby se stala česká (někdy též latinská) duchovní píseň . Od počátku husitského hnutí vzkvétala produkce písní nábožensko-polemických . Vznikaly speciální písně k poutím na památné hory, nový typ duchovní písně válečné např. Ktož jsú boží bojovníci, Povstaň, povstaň, veliké město Pražské aj.

V r. 1417 se v pražské Betlémské kapli zrodila bohoslužba v národním jazyce . Její ještě radikálnější variantou byla Mše táborská, v níž duchovní písně, které zpíval lid, zcela nahradily chorál.

Doba rudolfínská

Ze jmen dochovaných v notových památkách vynikají autoři Jiří Rychnovský, Jan Trojan Turnovský , nejvýrazněji ovšem Kryštof Harant z Polžic (1564 - 1621), pozoruhodný pozdně polyfonní skladatel a tragický představitel českého stavovského odboje.

Ze šlechtických kapel proslula zejména kapela císaře Rudolfa II. - jeden z nejvýznamnějších a největších dvorských hudebních souborů tehdejší Evropy. Činnost kapely byla spjata s bohoslužbou ve svatovítské katedrále a v hradním kostele Všech svatých. Pražský hrad rudolfínské éry se stal centrem špičkového hudebního dění a pojmem pro celou Evropu.

České baroko

Během několika desetiletí po r. 1648 dohnala hudba v českých zemích zpoždění zapříčiněné třicetiletou válkou.

Důležitými hudebními centry byla sídla venkovské šlechty. Neméně významnou roli hrály klášterní semináře, koleje jezuitů, piaristů a minoritů a klášterní fundace (školy). Specifikem Čech konce 17. stol. byla záliba v loutnové hře .

Hlavní představitelé

• Adam Michna z Otradovic (1600 - 1676) – varhaník městského kostela v Jindřichově Hradci. Autor osobité chrámové hudby, popularitu mu však získaly tři sbírky písní, dodnes oblíbené - „Česká mariánská muzika“ (1647), „Loutna česká“ (1653) a „Svatoroční muzika“ (1661).
• František Václav Míča (1694 - 1744) - jako jeden z prvních českých skladatelů začal používat sonátovou formu (především v operních ouverturách). Navíc je prvním autorem opery na český text „O původu Jaroměřic“.
• Jan Dismas Zelenka (1678 - 1745) - nejvýznamnější český barokní skladatel. Bývá srovnáván s J. S. Bachem. V roce 1710 odešel do Drážďan, kde byl do konce svého života kontrabasistou, vicekapelníkem a především ceněným skladatelem Saskopolské královské kapely.

Český hudební klasicismus (1740 - 1810)

Během 18. stol. však začala moc a bohatství šlechty upadat. Vinou toho zanikla většina šlechtických kapel. Na církev vedle toho tvrdě dopadly tereziánské a josefínské reformy.

Všechny tyto změny urychlily rozvoj veřejných koncertů a městské opery . Zhoršení podmínek zároveň vyvolalo odchod českých hudebníků do cizích zemí . Dobře se uplatnili ve Vídni, Paříži, v německých zemích, v Polsku a Rusku, a dokonce i v Itálii, kde byla velmi vysoká hudební konkurence.

Hlavní představitelé

• Jan Václav Stamic (1717 - 1757) - světově proslulý skladatel symfonické hudby a houslový virtuos, který založil tzv. mannheimskou školu.
• Josef Mysliveček (1737 - 1781) - vypravil se do Benátek, kde se velmi brzy stal uznávaným skladatelem a odkud prorazil do okolní Evropy. Díky svým operám se stal miláčkem Italů a vysloužil si přezdívku „Il divino Boemo“ (božský Čech).
• Antonín Rejcha (1770 - 1836) - Po hudebních studiích v Hamburku, Paříži a Vídni se usadil v Paříži, kde byl jmenován profesorem konzervatoře. K jeho žákům patřil i mladičký Hector Berlioz. Rejcha se věnoval převážně komorní tvorbě. Je považován za otce dechového kvintetu.

19. stol. - národní obrození

Praha často hostila významné evropské umělce. Koncertovali tu N. Paganini, C. M. von Weber, F. Liszt, H.Berlioz a další. Nové autory podporovala především Pražská konzervatoř (založená r. 1811), která pořádala množství koncertů nové hudby.

Od hudby se očekávalo, že jako jiné oblasti podpoří národní myšlenku . Skladatelé na to reagovali využitím melodiky českého folkloru a volbou námětů z českého lidového prostředí nebo historie. Ve 40. letech se začaly zakládat hudební spolky (např. zpěvácký spolek Hlahol), které se věnovaly vlastenecké hudbě.

Z tvorby, čerpající náměty z lidového prostředí, stojí za zmínku zpěvohra Františka Škroupa „Fidlovačka“ (první sloka z písně Kde domov můj byla přejata do české státní hymny.

Za zlom se dají považovat 60. léta, kdy česká národní tvorba začala rázem nabývat světových parametrů (Smetana, Dvořák, Fibich ).

Do konce 19. stol neměla Praha stálý orchestr. Provozování velkých skladeb bylo dosti problematické. Kvalita českého hudebního života nesmírně stoupla po r. 1896 se založením České filharmonie.

Nejvýznamnější představitelé 19. století

• Bedřich Smetana (1824 - 1884) – hudební skladatel, který i po ztrátě sluchu roku 1874 zůstal aktivně činný ve své profesi. Právě v této době vznikl jeho slavný cyklus symfonických básní Má vlast. Smetana opatřil jednotlivé básně výkladem námětu. Vyšehrad, Šárka a Tábor jsou pohledem do minulosti, Vltava, Z českých luhů a hájů a Blaník zrcadlí aktuální naladění společnosti, eventuálně vizi budoucnosti. Básně spolu korespondují vždy po dvojicích, člení tedy celý cyklus na 3 díly. Smetana přímo do partitury vepsal poznámky k dokreslení hudebního děje.
• Antonín Dvořák (1841 - 1904) - V r. 1892 se stal ředitelem konzervatoře v New Yorku, několik let nato i v Praze. Během amerického pobytu se nesmírně proslavil, získal řadu významných ocenění a čestných doktorátů. Poslední léta života trávil ve své vlasti jako ředitel Pražské konzervatoře. Dvořákovo dílo je značně obsáhlé. Jeho doménou je symfonická hudba - část jeho díla je inspirována Kyticí básníka K. J. Erbena, ještě proslulejší jsou dvě řady Slovanských tanců. Původně cyklus tanců pro klavír na čtyři ruce Dvořák instrumentoval pro symfonický orchestr. Trojici celosvětově proslavených skladeb tvoří instrumentální koncerty: houslový A dur, violoncellový h moll a klavírní g moll. Samozřejmě sem patří i jeho 9 symfonií. Pro operní scénu vytvořil Dvořák 10 děl, největšímu úspěchu se dodnes těší Rusalka.