Jízda králů
Ještě v minulém století je možno jízdu králů doložit téměř z celé Moravy. Dnes zůstala zachována v původní podobě pouze v jedné obci – slováckém Vlčnově – a je zde každoročně vykonávána v takřka nezměněné podobě. Na opentlených koních objíždějí chlapci – odvedenci – vesnici a vyvolávají prastaré verše na oslavu svého krále i jako žádost k jeho obdarování. Králem je chlapec 10–12letý, který jede ve starodávném ženském kroji střežen dvěma pobočníky s tasenými šavlemi.
Vlčnovská tradice zkrášlila jízdu králů spanilostí zdejšího kroje , bohatou výzdobou královského průvodu i lidovou poezií, zaznívající v podobě vyvolávek jezdců. Současně ji opředla pověstmi, které vysvětlují obyčej v souvislosti s válkou českého krále Jiřího z Poděbrad a uherského krále Matyáše Korvína.
Pálení čarodějnic a filipojakubská noc
Od středověku se věřilo, že existují dny, kdy mají nečisté síly větší moc než jindy . To platilo například o nočním čase z 30. dubna na 1. května . Víra v nečisté síly, stará jako lidstvo samo, se časem změnila v pověru, že ďábel může moc na zemi uplatňovat pouze prostřednictvím lidí – čarodějnic a čarodějů. Na obranu před čarodějnicemi se na vyvýšených místech pálily ohně .
Postupem doby se z výročních ohňů stalo „pálení čarodějnic“. Mladíci zapalovali košťata a vyhazovali je do výšky , prý proto, aby viděli, jak čarodějnice létají na košťatech v povětří. O půlnoci před sv. Filipem a Jakubem, tj. 1. května, kdy měly zlé síly moc škodit lidem, se daly nalézt četné poklady . Aby se ale hledající před působením nedobrých sil ubránil, musel mít při sobě květ z kapradí.
Do dnešní doby se v Čechách uchovala tradice pálení ohňů .
1. máj, lásky čas
Na prvního května by měla být dívka políbena pod rozkvetlou třešní , aby byla pořád krásná. Pražští milenci směřují 1. května na Petřín , aby položili květinu k pomníku Karla Hynka Máchy (1810–1836), českého romantického básníka, který napsal báseň Máj. Báseň vypráví o tragické lásce mezi dvěma mladými lidmi a je součástí české klasické literatury.
Posvícení
Na podzim, když byla sklizena veškerá úroda , nastal čas na zábavu. Dříve trvala od neděle do čtvrtka a zvalo se na ni koláčem – „zváčem“. Na stole bylo maso, drůbež, koláče, hnětýnky. Jedlo se, pilo, hodovalo a také se tančilo a zpívalo . Dnes do většiny obcí, ve kterých je posvícení, přijíždí pouť . Kromě bohatě prostřeného stolu se pečou posvícenské koláče. Jsou kulaté, v průměru často 20–25 cm velké, pestře zdobené, makové, povidlové, tvarohové, s rozinkami a další.
Dušičky
Od roku 998 se svátky zesnulých připomínají 1. a 2. listopadu . V některých obcích se peklo zvláštní pečivo , nazývané „dušičky“, pro žebráky, pocestné a vůbec chudý lid.
Dnes se na památku zemřelých hroby zdobí květinami, věnci a zapálenými svíčkami .
Barborky
Svátek svaté Barbory, který připadá na 4. prosince , býval spojen s řadou lidových zvyků. Nejznámějším z nich je řezání tzv. Barborčiných větviček neboli barborek. Podle lidové tradice se 4. prosince s prvním slunečním paprskem uřízla větvička z třešně staré nejméně deset let a odnesla se do domu, kde žila neprovdaná dívka. Pokud větvička o Štědrém dnu rozkvetla, znamenalo to, že si dívka v nadcházejícím roce najde ženicha . Pokud rozkvetla dříve, každý den znamenal zkrácení lhůty svatby o jeden měsíc.
Dnes se barborky řežou zejména pro zkrášlení vánoční výzdoby domova .