Dne 1. prosince 2009 vstoupila v platnost Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství (
http://europa.eu/lisbon_treaty/full_text/index_cs.htm). Na rozdíl od Smlouvy o Ústavě pro Evropu Lisabonská smlouva zmíněné zakládací smlouvy Unie nenahrazuje, ale modifikuje je, stejně jako tomu bylo v případě Amsterodamské smlouvy, Maastrichtské smlouvy či Smlouvy z Nice. Cílem tohoto reformního dokumentu je učinit Evropskou unii demokratičtější, transparentnější a výkonnější. Podrobnější informace o této smlouvě lze získat zde
http://www.europarl.europa.eu/news/public/story_page/008-62269-292-10-43-901-20091009STO62247-2009-19-10-2009/default_cs.htm. K dosažení těchto cílů má přispět i souborný katalog lidských práv zvaný Listina základních práv EU (
http://europa.eu/lisbon_treaty/full_text/index_cs.htm), která se stala vstupem Lisabonské smlouvy v platnost závazným a vynutitelným pramenem práva EU.
Česká republika ratifikovala Lisabonskou smlouvu dne 3. listopadu 2009 jako poslední z členských států EU. Ratifikační listina byla uložena u vlády Italské republiky – depozitáře Lisabonské smlouvy – dne 13. listopadu 2009.
Prezident republiky podmínil ratifikaci Lisabonské smlouvy sjednáním stejných záruk k Listině základních práv EU, jaké si vyjednalo Polsko a Velká Británie (text prohlášení prezidenta republiky ze dne 9. října 2009 k ratifikaci Lisabonské smlouvy je k dispozici zde (
http://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/soucasny-prezident-cr-vaclav-klaus/vybrane-projevy-a-rozhovory/95.shtml). Vláda proto vyjednala pro ČR možnost přistoupit k Protokolu č. 30 o uplatňování Listiny základních práv EU v Polsku a ve Spojeném království (
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2008:115:0201:0328:CS:PDF). Ta byla stvrzena na Evropské radě konané v říjnu 2009, kdy ČR obdržela politický příslib ostatních členských států EU připojit ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU Protokol o uplatňování Listiny základních práv EU v České republice, v jehož důsledku by měl být Protokol Polska a Velké Británie modifikován tak, aby se vztahoval i na ČR (závěry předsednictví Evropské rady k nimž je připojen text Protokolu ČR lze nalézt zde (
http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/CS/ec/110893.pdf). Stát by se tak mělo společně se smlouvou o přistoupení nového členského státu k EU.
Co konkrétně Protokol Polska a Velké Británie (a v budoucnu i ČR) znamená?
Jeho cílem není vyloučit aplikaci Listiny základních práv EU na území těchto států, ale pouze upřesnit výklad těch ustanovení Listiny, která nejsou jednoznačná a mohla by být předmětem extenzivní interpretace Soudním dvorem EU. Listina základních práv EU se tedy v těchto státech aplikuje, avšak při jejím uplatňování je nutné brát ohled právě na ustanovení Protokolu.
Zatímco Protokol Polska a Velké Británie vstoupil v platnost společně s Lisabonskou smlouvou, Protokol ČR, kterým se Česká republika připojí k Protokolu Polska a Velké Británie, zatím platný není. ČR na výše zmíněné Evropské radě obdržela politický příslib ostatních členských států EU tento Protokol k zakládacím smlouvám připojit v momentě uzavření přístupové smlouvy nového členského státu k Unii. Právně závazným se tedy stane až se vstupem v platnost této přístupové smlouvy. I poté se na ČR bude vztahovat Listina základních práv EU, avšak s přihlédnutím k ustanovením Protokolu.
Co vedlo Polsko, Spojené království a ČR ke sjednání těchto „záruk“?
Ačkoliv se na tyto státy bude uplatňovat stejný Protokol k Listině základních práv EU, důvody k jeho vyjednání byly různé. Zatímco prezident republiky Václav Klaus žádal záruky k Listině z obavy z prolomení dekretů prezidenta republiky vydávaných v letech 1945-46, Velká Británie byla vedena obavami, aby Listina základních práv EU neovlivnila její sociální zákonodárství. Polsko si Protokol vyjednalo zase s ohledem na úpravu rodinného práva v Polsku – zejména jako pojistku, aby manželský svazek nemohly uzavírat homosexuální páry.