Objevte ČR

Fakta o ČR

Ekonomická fakta

Češi v zahraničí

photo: (sxc.hu)

Českou emigraci lze podle dominantních příčin rozdělit do tří skupin – náboženské, sociální a politické.

Českou emigraci lze podle dominantních příčin rozdělit do tří skupin – náboženské, sociální a politické.

Nejstarší je emigrace náboženská, např. exil katolického kléru z husitských Čech, pobělohorský exil i následná protestantská emigrace v 18. století do Saska a Pruska a v konečné fázi až do USA , kde má dnes celosvětové ústředí církev Moravských bratří (Moravian Brethren Church).

Stěhování širších vrstev nebylo v důsledku nevolnictví až do 18. století prakticky možné. Teprve po jeho zrušení začíná sociální emigrace, která nabyla většího rozsahu na přelomu 18. a 19. století, osidlováním balkánského pohraničí rakouské monarchie (Banát, Slavonie). Od poloviny 19. století pokračovalo vystěhovalectvím do USA (do r. 1938 tam odešlo cca 400 tisíc osob československého původu) a po r. 1867 i do Ruska a na Ukrajinu. Po uzavření USA vůči imigrantům (1921–1924) začalo intenzivnější vystěhovalectví z ČSR do Jižní Ameriky (Argentiny, Brazílie aj.) a do západní Evropy (Francie).

Vlnu politické emigrace zahájili pronásledovaní revolucionáři z roku 1848. Následovali uprchlíci před Hitlerem a sporadičtí emigranti po skončení druhé světové války. Velmi výraznou vlnu představuje poúnorová emigrace v roce 1948, která jen během prvních dvou let dosáhla počtu cca 100 tisíc osob. Odchod v pozdějších letech byl již velmi obtížný a dodnes není dostatečně statisticky ani demograficky zmapován či zhodnocen. Tato emigrace směřovala do států západní Evropy, USA, Kanady, méně do Austrálie či na Nový Zéland.

Po r. 1968 odešlo cca 250 tisíc osob (přesné údaje opět chybí), a to do přibližně stejných zemí, ke kterým přibyla Jižní Afrika a v menší míře i některé jihoamerické státy (např. Venezuela). V některých případech představovali Češi a Slováci hlavní imigrační skupinu v dané zemi – např. v Kanadě, kam jen v r. 1969 imigrovalo 19 tisíc Čechů a Slováků, nebo ve Švýcarsku, kde se 14,5 tisíce čs. exulantů stalo třetí nejsilnější skupinou švýcarských imigrantů po roce 1945, hned po Tibeťanech a Maďarech.

Sociální a profesní struktura vln 1948 a 1968 se lišila od předchozích emigrací větším podílem intelektuálů a politicky prominentních osobností, z nichž mnozí byli doma bezprostředně perzekvováni (hrozba vězení apod.). Výrazně se lišil i mechanismus odchodu: většina emigrantů prošla uprchlickými tábory v Německu a Rakousku, odkud poté odjížděli do dalších států.

Současná migrace po r. 1989 není ještě zmapována, nejsou k dispozici přesné číselné údaje. Odcházejí vesměs lidé hledající přechodné pracovní uplatnění v ekonomicky vyspělejších zemích – někteří po nabytí zkušeností volí cestu zpět domů, jiní zakotvují v nových domicilech natrvalo. Mnoho Čechů trvale pracuje v nadnárodních společnostech a střídá destinace. Novým fenoménem klasického vystěhovalectví se stává Nový Zéland, kam nejčastěji směřují ekologicky a technicky orientovaní absolventi českých vysokých škol, cílem mnoha studentů je také Austrálie. Významnou destinací novodobé ekonomické emigrace jsou Spojené státy, kde v současné době žijí a pracují tisíce českých „ilegálů“. Výrazným katalyzátorem legální migrace Čechů za prací se staly země EU, které neomezují příliv pracovní síly z nových členských zemí – zejména Velká Británie a Irsko.