Jestli do té doby byly země rakouské monarchie spíše na periferii moderní industriální civilizace, v době, o které mluvíme, již české země patřily k oblastem s nejrozvinutější hospodářskou soustavou v Evropě. Značné nerostné bohatství, zejména bohatá ložiska černého uhlí, vysoká hustota obyvatelstva a snad nejhustší železniční síť v Evropě rozhodly o tom, že z Čech se stal průmyslově nejzajímavější region monarchie objemem i kvalitou výroby srovnatelný s nejrozvinutějšími zeměmi západní Evropy.
Pro zajímavost – v českých zemích v té době bylo soustředěno 60 – 70 % veškeré průmyslové výroby rakouského soustátí. Typickým představitelem nové hospodářské elity té doby byl podnikatel rakouského původu Emil Škoda, který v roce 1869 koupil v Plzni malou továrničku hraběte Valdštejna a během několika málo let ji přetvořil v prvotřídní strojírenský podnik, jehož produkce se uplatňovala i na náročných západoevropských trzích. Emil Škoda tak založil podnik, který navzdory nejrůznějším politickým peripetiím, několikeré změně majitelů, zestátnění a opětovné privatizaci funguje dodnes.
Stále více se rozmáhající velkovýroba by nemohla fungovat bez dostatečné kapitálové zajištěnosti. Jelikož finanční možnosti jednotlivců, ať již podnikajících šlechticů nebo nových podnikatelských elit, nemohly samy o sobě stačit na velké investice, začal se rozvíjet i finanční sektor, a to nejprve na bázi družstevních záložen, později klasických investičních bank. Hospodářský život si vynutil i právní úpravu obchodních společností, z nichž nejdůležitější místo měla a má akciová společnost. Na urychlení hospodářského vývoje mělo rozhodující vliv i kvalitní školství.
Na rozdíl od Anglie – kolébky průmyslové revoluce, kde se veškeré technické znalosti a dovednosti získávaly praxí – v Čechách (a podobně i např. v Německu) se vždy kladl důraz na dokonalou teoretickou průpravu. Investice do vzdělání se pak nepochybně vrátily v podobě mnoha technických vynálezů i v kvalifikované pracovní síle, která mohla účinně obohatit průmyslovou výrobu.
Počátky industrializace byly spojeny s textilní výrobou, situovanou do pohraničních oblastí osídlených převážně německým obyvatelstvem. Ve vnitrozemí, které bylo národnostně spíše české, se rozvíjelo především zemědělství (hlavně pěstování obilí, cukrovky a chmelu) a na ně navazující průmysl potravinářský, zejména výroba cukru a piva. Ve velkých průmyslových centrech na Plzeňsku, Kladensku a Ostravsku se soustředilo strojírenství, chemický průmysl a těžba surovin, hlavně černého uhlí.
Konec devatenáctého století pak plynul ve znamení nástupu nových technologií – spalovacího motoru a elektrických systémů. V této souvislosti se rovněž někdy hovoří o druhé průmyslové nebo též vědeckotechnické revoluci. Z nejvýznamnějších českých vynálezců té doby můžeme jmenovat např. Josefa Ressla, vynálezce lodního šroubu, bratrance Veverkovy , kteří vynalezli ruchadlo, tedy zdokonalený pluh, který půdu nejen rozrýval, ale i obracel, nebo vynálezce vodní turbíny, profesora brněnské techniky Viktora Kaplana . Zcela mimořádného významu pak dosáhl „český Edison“ František Křižík . Tento vynálezce, elektrotechnik a podnikatel vynalezl mj. elektrickou obloukovou lampu, zdokonalil zabezpečovací systém na železnici, založil první české elektrárny a v roce 1881 při příležitosti Jubilejní výstavy zprovoznil v Praze první elektrickou dráhu. V roce 1903 pak vybudoval první elektrifikovanou železnici na trase Bechyně –Tábor. Období relativního hospodářského rozkvětu přerušené v podstatě jen hospodářskou krizí v roce 1873 však bylo v roce 1914 násilně přerušeno první světovou válkou.