Po druhé světové válce došlo v důsledku společenských změn, spojených s nástupem socialistického zřízení, k významným změnám v československém hospodářství. Všechny průmyslové podniky byly zestátněny. Zemědělství bylo násilně kolektivizováno a vznikla jednotná zemědělská družstva. Ekonomika státu začala být řízena centrálně na základě celostátního hospodářského plánu. Základním ekonomickým zákonem byl pětiletý plán, jemuž se podřizovalo hospodářství celé země. Československý průmysl se začal orientovat směrem na východ a na těžký průmysl, náročný na suroviny a energii. Orientace na těžký průmysl se pak nepříznivě odrazila ve vysokém ekologickém zatížení krajiny.
Po pádu komunismu v roce 1989 Československo nastoupilo etapu návratu k tržní ekonomice. Přechod od centrálně plánovaného hospodářství na ekonomiku tržní nebyl bezbolestný a celou transformaci provázela řada problémů. Země, která se v předchozím období orientovala na trhy východního bloku, rozpadem těchto trhů a zejména bývalého SSSR ztratila odbytiště pro své strojírenské výrobky. Docházelo proto k omezování zbrojní výroby, těžkého strojírenství i těžby hnědého a černého uhlí. To mělo za následek enormní nezaměstnanost v určitých regionech (zejména severní Čechy a severní Morava). Vlivem strukturálních změn v československém průmyslu představovala transformace také významnou změnu v obchodním spojení se světem – země se přestala orientovat jen na trhy bývalého východního bloku a začala usilovat o získávání obchodních partnerů i mezi vyspělými světovými ekonomikami.
V důsledku hlubokých hospodářských a společenských změn se na konci roku 1992 Československo rozdělilo na dva samostatné státy – Českou republiku a Slovenskou republiku. Od 1. ledna 1993 tedy česká ekonomika začala fungovat odděleně a musela se vyrovnávat nejen se změnami na světových trzích, ale také se změnami spojenými s rozpadem někdejšího československého státu.
Nově vzniklá Česká republika pokračovala v započaté transformaci ekonomiky formou privatizace, která se ukázala jako značně náročná, s různými dopady na jednotlivé části státu. Privatizace se dělila na tři základní procesy, známé jako restituce a malá a velká kuponová privatizace. Některé významné podniky byly prodány zahraničním investorům přímo (Škoda Auto). V rámci restitucí došlo k návratu podniků a půdy dřívějším majitelům. V kuponové privatizaci byla velká část státních podniků převedena do soukromého vlastnictví převážně ve formě akciových společností. Nutno přiznat, že kuponová privatizace nevytvořila efektivní vlastnické vztahy. Nebyl vybudován dostatečný právní rámec etického jednání při privatizaci, a tak česká ekonomika vstoupila ve druhé polovině devadesátých let do recese. Se záměrem stimulovat ekonomiku nabídla ČR v následujících letech významné investiční pobídky a výhody pro zahraniční investory.
Dne 1. května 2004 se ČR stala členem Evropské unie. Z ekonomického hlediska to pro Českou republiku znamenalo nejen celkové zlepšení jejího mezinárodního postavení, ale také možnost zlepšovat výkonnost české ekonomiky, větší příliv zahraničních investic, možnost dostávat prostředky ze strukturálních fondů EU na rozvoj odvětví a regionů či možnost občanů ČR stěhovat za prací do jiného státu EU. Byly odstraněny obchodní překážky.
Dnes je Česká republika jednou z nejrozvinutějších průmyslových ekonomik ve střední a východní Evropě. Průmysl je zaměřen zejména na hutnictví, strojírenství, motorová vozidla, elektroniku, chemickou výrobu, zpracování potravin a nápojů, výrobu skla, léčiv, textilu a papíru a tvoří 41 % hrubého domácího produktu (HDP). Největší procento představuje sektor služeb, který přispívá 55 % k HDP.
Zemědělský sektor přispívá 5 % k HDP, což je poměrně malé procento. Hlavními zemědělskými produkty jsou pšenice, ječmen, cukrová řepa, brambory, ovoce a chmel. Z hospodářských zvířat se chová především skot, prasata a drůbež.
Obchodními partnery České republiky jsou dnes hlavně Německo (31,9 %), Slovensko, Polsko, Francie, Rakousko, Itálie, Nizozemsko, Rusko, Velká Británie, Čína a Spojené státy americké.