Základním právním předpisem, který upravuje typy pracovních poměrů, je zákon č. 262/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů -
Zákoník práce. Pracovní poměr se zakládá ve většině případů
pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a vždy se uzavírá písemně, minimálně ve dvou vyhotoveních. Pracovní smlouvá může být uzavřena i ústně. Pokud není smlouva uzavřena písemně, neznamená to nutně, že je neplatná. I ústní pracovní smlouva je tedy platná, ale zaměstnanec se může v případě soudního sporu dostat do obtížné důkazní situace, aby prokázal, jaké podmínky byly v pracovní smlouvě sjednány.
Pracovní poměr nemůže být uzavřen mezi manžely.
Pracovní smlouva musí obsahovat:
- druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat,
- místo nebo místa výkonu práce,
- den nástupu do práce.
Pokud by některá z těchto podstatných náležitostí v pracovní smlouvě chyběla, pak tato skutečnost způsobí neplatnost pracovní smlouvy. Jde ale pouze o tzv. neplatnost relativní, což znamená, že se bude pracovní smlouva považovat za platnou, pokud se některá ze smluvních stran neplatnosti nedovolá. Je však třeba zdůraznit, že neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil.
Pracovní poměr uzavřený na základě pracovní smlouvy ale není jedinou možností. Zákoník práce umožňuje uzavírat za stanovených podmínek i tzv. dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, kam řadí dohodu o pracovní činnosti a dohodu o provedení práce.
Druhy pracovní poměrů:
Podle doby trvání pracovního poměru
Pracovní poměr se může lišit také dobou trvání. Podle tohoto kritéria se rozlišuje pracovní poměr na dobu určitou a pracovní poměr na dobu neurčitou.
Pracovní poměr je sjednáván na dobu neurčitou, nebyla-li výslovně sjednána doba jeho trvání. Znamená to, jestliže údaj o době trvání pracovního poměru v pracovní smlouvě obsažen není, pak platí, že byl pracovní poměr sjednán na dobu neurčitou.
Za určitých podmínek je možné sjednat i pracovní poměr na dobu určitou. Ze zákona vyplývá, že mezi týmž zaměstnavatelem a zaměstnancem je možné sjednat pracovní poměr na dobu určitou nejvýše po dobu dvou let ode dne vzniku tohoto pracovního poměru. Aby si mohli tentýž zaměstnavatel a zaměstnanec sjednat pracovní poměr opět na dobu určitou, musí uplynout mezi ukončením prvního pracovního poměru na dobu určitou a vzniku nového pracovního poměru doba alespoň šest měsíců – jedná se o tzv. zákaz řetězení pracovních poměrů na dobu určitou.
Z tohoto pravidla zákazu řetězení pracovních poměrů uzavíraných na dobu určitou stanoví zákoník práce některé výjimky:
- stanoví-li tak zvláštní právní předpisy,
- z důvodů náhrady dočasně nepřítomného zaměstnance na dobu překážek v práci na straně zaměstnance,
- v případě, že jsou dány vážné provozní důvody na straně zaměstnavatele nebo důvody spočívající ve zvláštní povaze práce, kterou má zaměstnanec vykonávat, a zaměstnavatel tyto důvody vymezí v písemné dohodě s odborovou organizací nebo ve vnitřním předpisu v případě, že u zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace.
Podle charakteru zaměstnavatele
Určité rozdíly v pracovním poměru zakládá i charakter zaměstnavatele, tedy jestli je zaměstnavatelem podnikatelský subjekt nebo subjekt nepodnikatelský, např. státní úřad či „státní“ školy a školky (jde o zaměstnavatele vyjmenované v § 109 odst. 5 zákoníku práce).
Praktický význam má toto rozlišování např. v případě uzavírání kolektivní smlouvy, a především pak při vydávání vnitřního předpisu. Podnikatelský subjekt tak má například mnohem širší možnosti úpravy mzdových nároků (příplatky ke mzdě za noční práci, práci v sobotu a v neděli a v jiných obdobných případech jsou stanoveny zákoníkem práce jako minimální, zatímco u platu jsou tyto příplatky pevně stanoveny) a jiných práv zaměstnanců než subjekt nepodnikatelský (např. výměru dovolené je možné bez omezení zvyšovat u podnikatelských subjektů, zatímco u zaměstnavatelů uvedených v § 109 odst. 3 zákoníku práce je dovolená 5 týdnů v kalendářním roce a prodloužit ji nelze).
Podle způsobu vzniku pracovního poměru
Podle způsobu vzniku pracovního poměru je možné rozlišovat pracovní poměr založený pracovní smlouvou a pracovní poměr, který vznikl jmenováním.
Jmenováním se zakládá pracovní poměr pouze u osob taxativně vyjmenovaných , tedy konkrétně u:
- vedoucích organizačních složek státu,
- vedoucích organizačních jednotek organizačních složek státu,
- ředitelů státních podniků,
- vedoucích organizačních jednotek státních podniků,
- vedoucích státních fondů, jestliže je v jejich čele individuální orgán,
- vedoucích příspěvkových organizací,
- vedoucích organizačních jednotek příspěvkových organizací,
- ředitelů školské právnické osoby.
Podle místa výkonu práce
Podle místa výkonu práce se rozlišují pracovní poměry, v nichž zaměstnanci vykonávají práci na pracovištích zaměstnavatelů, od pracovních poměrů zaměstnanců, kteří nepracují trvale na pracovišti zaměstnavatele. Jedná se zpravidla o tzv. home office, kdy zaměstnanec pracuje z domova. Tito zaměstnanci bývají označováni jako domáčtí zaměstnanci. Nevztahují se na ně některé úpravy zákoníku práce, např. úprava rozvržení pracovní doby, prostojů či důležitých osobních překážek v práci, za něž jim nepřísluší náhrada mzdy nebo platu, apod.
Podle rozsahu pracovní doby
Pracovní poměry můžeme rozdělit také podle rozsahu pracovní doby, a to na pracovní poměry se stanovenou týdenní pracovní dobou (délka stanovené pracovní doby přitom nesmí překročit 40 hodin týdně a u některých zaměstnanců uvedených v § 79 odst. 2 jsou stanoveny kratší limity, které nesmí stanovená pracovní doba přesáhnout) a s kratší pracovní dobou (např. 6 hodin nebo 4 hodiny denně).